neděle 15. září 2013

Nenajímejte jednotlivce, budujte tým - proč se nevyplatí klonovat Jaromíra Jágra

Jednou jsem byl na motivační prezentaci o budování úspěšné firmy. Hlavní poselství, alespoň po té době mi to přijde, spočívalo v důrazu na najímání takzvaných A-players - američané občas používají označení Rock Stars. Nikdo asi nemůže rozporovat fakt, že pokud má být firma úspěšná, musí v ní pracovat šikovní a schopní lidé. Na druhou stranu to vůbec nic neříká o tom, že byste potřebovali jenom A-players. V ideálním světě by opravdu k vytvoření skvělé firmy stačilo najmout jenom ty nejlepší (A-players). Drobná potíž je v tom, že mi nežijeme v ideálním světě, ba co hůře najímání A-players dláždí cestu do pekla. V tomto článku zkusím pomocí paralel ze světa sportu vysvětlit proč.

Tým je víc než jednotlivec

Z krátké historie sportu si vybavím jenom jeden tým sestavený z A-players, americký basketbalový Dream team na olympijských hrách v Barceloně, který měl úspěch. Za to si vybavím spoustu nepovedených pokusů sestavit úspěšný tým jenom z A-players - namátkou Real Madrid v éře El Galacticos. Předchozí věta obsahuje, ačkoliv to není na první pohled patrné, nejdůležitější slovo - tým. Když se ještě chvilku podržíme sportovní analogie, v týmovém sportu je tým více než jednotlivec. Proto nejsou ve sportu, případně velmi zřídka, úspěšné týmy složené pouze z A-players - nejlepších jednotlivců - ale týmy a sportovní organizace, které dokáží nejlépe využít vlastností jednotlivých hráčů ve prospěch týmu. Pokud přijmete fakt, že firma je tým a softwarový vývoj je týmový sport, pak se dá najít celkem dost paralel.

Kultura je víc než jednotlivec

Většina úspěšných sportovních organizací má jasně nastavenou filozofii, podle které se řídí ekonomické i sportovní fungování. Vzniká něco co bychom označili za firemní kulturu. Firemní kultura nastavuje vnitřní prostředí, tak aby byla naplněná filozofie firmy a tím pádem i její cíle. Pokud máte skvělého hráče, který nezapadá do vaší firemní kultury, existují jenom dvě možnosti. Změníte firemní kulturu a nebo ten skvělý hráč není ten pravý.


Jágrův malíček aneb team's bus factor

Během hokejového Mistrovství světa ve Vídní 2005 se po jednom ze zápasů základní skupiny, ve kterém byl zraněn Jaromír Jágr - ofenzivní eso české sestavy -, řešily šance týmu na dobrý výsledek. Vyhlídky na úspěch nebo neúspěch se točily kolem stavu Jágrova zlomeného malíčku. Nakonec vše dopadlo dobře a český tým vedený právě Jágrem dosáhl na zlato. Už se nikdy nedozvíme, jak by český tým dopadl bez kladenského barda v sestavě, ale to neznamená, že bychom se z něj nemohli poučit. Faktor štěstí nebo smůly je důležitý v jakékoliv lidské činnosti, fatální je pokud se stane středobodem nebo naopak nejslabším místem vaší strategie. Každý sportovní tým spoléhající na jednotlivce hraje doslova ruskou ruletu. Jednotlivec, byť sebegeniálnější, by měl být v jakémkoliv týmovém uspořádání nahraditelný. V knize Team geek to autoři nazývali team's bus factor: kolik lidí musí ve vašem týmu přejet autobus, aby šel projekt do kopru. Pokud je váš team's bus factor=1 znamená to, že jednoho atd. Schválně si položte otázku jaký je váš team's bus factor...


Týmová hierarchie

Nahraditelnost jednotlivce ovšem neznamená, že budete tým budovat způsobem všichni jsou si rovni. Jenom absolutní sportovní analfabet by si mohl myslet, že Jaromíra Jágra nahradí hráč čtvrtého útoku Zetoru Brno. Vždycky v jakémkoliv týmovém sportu potřebujete takzvané rozdílové hráče (A-players?). Ti plní rolí lídrů a leží na nich hlavní odpovědnost. Na druhou stranu ani oni se neobejdou bez podpory týmu. Zkuste si představit, jak by vypadal tým, který by byl složený jenom z hráčů, jako je Jaromír Jágr. Ten tým by měl zcela určitě chatrnou defenzivu a s pravděpodobností hraničící s jistotou i mizernou ofenzivu. I božský Jaromír potřebuje, aby mu někdo na ten gól přihrál. Kromě praktických důvodů by se ten tým dříve nebo později rozhádal zevnitř, protože by v autobuse neměli dostatek místa na poskládání ega všech hráčů.

Každý tým musí mít jasně definovanou hierarchii a každý hráč musí přesně znát svojí roli. Nejpatrnější je to asi v NHL, kde pozici v hierarchii týmu odpovídá nejenom platové ohodnocení, ale i patřičný ice time (čas strávený na ledě). Platí v podstatě jednoduchá rovnice: hrál jsi dlouhodobě dobře, dostaneš dobrý kontrakt, máš dobrý kontrakt, dostaneš patřičný čas na ledě, abys mohl svoje kvality prokázat. Ovšem pozor, ani v NHL se nehraje za zásluhy, týmová hierarchie nebývá rigidní co se týká personálního obsazení. Stejně i pracovní týmy, a to i ty softwarové, by měly mít jasnou hierarchii. Každý by měl znát svojí pozici v hierarchii týmu a měl by možnost v rámci ní postoupit. Všichni by si zároveň měli uvědomit, že bez týmové spolupráce se neprosadí nejenom jednotlivec, ale ani tým.


Vychovat, nekupovat

Ve fotbale je výchova a prodej hráčů obchodním modelem mnoha klubů. Pokud se bavíme o těch nejlepších hráčích, A-playerech, pak je jejich nákup velmi drahým špásem. I ty největší a nejznámější fotbalové firmy, jako je Barcelona nebo Manchester United (pozor neplést s městským rivalem City), mají spočteno, že se jim vyplatí A-playery vychovat. Kromě finančního efektu mají vlastní odchovanci ještě jednu výhodu. V klubu jsou dlouhodobě a znají jeho filozofii a kulturu. Funguje to i opačně, klub si mnohdy vychovává hráče od žákovských let a dokonale zná jeho přednosti i nedostatky. S nákupem hráčů, stejně jako s příchodem lidí z venku, je vždy spojená určitá nejistota s tím jak zapadnou a jestli budou opravdovou posilou. Ve sportu a ve fotbale zvlášť nemáte žádnou zkušební lhůtu a pokud někoho uděláte za pořádný balík na pět let, tak mu prostě těch pět let platíte. Proto platí jednoduché pravidlo, že kupovaný hráč musí být výrazně lepší než odchovanec.

Není žádný důvod neaplikovat stejná pravidla pro rozšiřování firemního týmu. Podoba se přímo nabízí. Vychovat si někoho uvnitř je mnohem levnější než ho najmout zvenku a to ještě s rizikem, že nezapadne ani do firemní kultury a ani do týmové hierarchie.


Je nepopiratelné, že jednotlivec označovaný jako A-player hraje důležitou roli v jakémkoliv týmu - softwarovém i sportovním. Vlastní tým, jeho kultura a hierarchie je ovšem důležitější než jednotlivec. Proto se soustřeďte na najímání lidí, kteří budou zapadat do vašeho týmu a ne naopak. Jinými slovy nenajímejte jednotlivce, ale budujte tým.