pondělí 9. prosince 2013

Využití vnitřní motivace

Existují dva typy motivace - vnitřní a vnější. Pokud chodíte do práce a někdo vám za ní pravidelně platí, pak se jedná o motivaci vnější. Mezi další příklady patří další hmotné odměny, postup na kariérním žebříčku apod. Pokud do práce chodíte, protože vás prostě baví, pak se jedná o motivaci vnitřní. Dalším příkladem vnitřní motivace může být touha učit se novým věcem, může to být pocit hrdosti, že dělám určitou věc dobře. Problém externí motivace je v tom, že škáluje jenom do určité míry, to znamená že není přímá úměra mezi kvalitou/výkonem na výstupu a řekněme penězi na vstupu. Interní motivace funguje naopak - za málo peněz hodně muziky. Vnitřní motivace má jenom dvě nevýhody, za prvé - každý člověk je motivován něčím jiným, a za druhé - je celkem obtížné využít tuhle motivaci efektivně ve prospěch týmu a firmy. V tomhle článků vám zkusím dát pár tipů, jak na ní.


Lidé nedělají věci, protože jim to řeknete, a nebo dělají, ale dělají je špatně. Když přijdete k nám do týmu a budu vám dělat code review na kód, u kterého budou chybět testy, neřeknu vám, že píšeme testy, protože chceme mít pokrytí (externí motivace) takové a makové. Namísto toho se vás zeptám jestli chcete ten kód nasadit rovnou na produkci. Pokud vývojář nepochopí, že testy píše pro pocit vlastního bezpečí (interní motivace), nikdy to nebude dělat správně a v dostatečné kvalitě.


Vždycky, tedy skoro vždycky, když mám nějakou špatnou zkušenost s nějakou vnitrofiremní knihovnou/komponentou/službou, souvisí to s tím, že není jasný vlastník. Trochu ta situace připomíná komunismus. Knihovna je všech a zároveň nikoho a podle toho to i vypadá. Naopak pokud je jasný vlastník, vždycky je situace mnohem lepší, protože funguje obyčejná ješitnost (interní motivace). Málokdo chce svoje jméno spojit v uvozovkách s nějakým hnojem. A pokud už ho spojí, má skoro vždy touhu s tím něco udělat. Zde je potřeba si dát jenom pozor na to, aby o vlastnictví nerozhodl nějaký ouřada od stolu. Pak to bude opravdu vlastnictví podle organizační struktury (externí motivace), ale nikoliv pocit vlastnictví. Ješitnost je vůbec skvělá vlastnost pokud jí dokážete správně využít. Možná bych místo termínu ješitnost, který má negativní konotace, použil termín stavovskou pýcha, který vyzní daleko lépe.


Práce nás vývojářů je hodně kreativní. Každý den stojíme před novými problémy, které lze možná zařadit do stejné škatulky - návrh API, škálovatelnost, efektivita atd. - ale jejich konkrétní řešení se bude vždy lišit a bude vyžadovat kreativní přístup. Kreativita bohužel nelze nalajnovat. Nemůžete si říci tak: teď budu kreativní, za osm hodiny zavřu počítač, a půjdu domu. Kreativita jde ruku v ruce se svobodou a se svobodou přichází pocit odpovědnosti (interní motivace). Nenařizujte lidem, jak mají daný problém vyřešit, naopak podpořte jejich touhu (interní motivace) problém vyřešit, tím že jím dáte svobodou volby prostředků a způsobu řešení. Ještě lepší situace nastane, když nemusíte lidem říkat kdo a co je za problém, ale oni si to sami uvědomují a mají svobodu nejenom v řešení, ale i ve volbě priority.


Svobodu můžete dát lidem například tím, že budou moci věnovat určitý čas na vlastní projekty. Kromě toho, že projevíte lidem důvěru, velmi elegantně získáte zpětnou vazbu o tom, co je baví a co by chtěli dělat. Velmi se nám v tomhle směru osvědčily hackathony. Je to win-win strategie, vývojáři pracují na něčem užitečném pro firmu a zároveň dělají na něčem co zajímá. Prakticky z každého hackathonu se vyloupne něco užitečného, co by se tam organickou cestou přes projektový backlog případně jinou formu plánování nedostalo. Určitý čas na vlastní projekty umožňuje, že různé nápady nezůstanou v šuplíku (vnitřní motivace), ale člověk má možnost se k nim alespoň jednou za čas dostat.